Když jsem ještě kočároval
Přišel jasem z práce a nevím, jak to ta moje žena, tehdy milovaná, dělala, ale naprogramovala syna tak, že jsem se ani nezouval, jen jsem ho donesl do kočárku, a tam mi po pár drncnutích usnul na takřka tři hodiny.
Neztěžuju si, byl jsem rád, jezdit s kočárkem mě vyloženě bavilo. Navíc taky něco udělat pro rodinu bylo v tomhle případě mnohem příjemnější než luxovat, nebo mýt okna. Ale tři hodiny?! A pořád dopředu, protože nevím, jak to ten prezent poznal, ale poznal, že sedím na lavičce a jen to šidím houpáním nebo že nedej bože stojíme.
První hodinu a půl se bez pohybu zpravidla neprobudil. Pokud zastávka netrvala déle jak čtyři minuty. To znamenalo, že dát si u benzinky kafe z automatu, na to jste měli jeden pokus. Úspěšný byl jen v případě, že tam někdo nestál, nebo vás na poslední chvíli někdo nepředběhl. Po takové nepovedené zastávce nesmělo dojít dalšímu uvedení kočárku v klid nejméně během následující půlhodiny. Jinak brek, řev, rychlý návrat, předčasné kojení a zklamání v očích mé tehdy milované s povzdechem, tak ani tohle jsi nezvládl.
Tehdy jsem si uvědomil, jak je Kutná Hora sice hezká, ale malá. Nevěříte? Jestliže i vy máte kočárek, postavte se na libovolné místo. Například kruhák dole u Alberta a jeďte do centra. Můžete to vzít třeba přes autobusák, kolem kláštera a Kollárovkou na náměstí. Tam si prohlédněte všechny výlohy. Zajeďte se podívat na sochu Havlíčka a Masaryka. Pak to vezměte podél sv. Jakuba. Mrkněte na morový sloup. Okolo soudu a dál k sv. Barboře. Odtamtud prokličkujte směrem vzhůru až k nemocnici. U Benziny si můžete dát kávu, máte na to ty čtyři minuty, o nichž jsem psal, a pak se vydejte pomalu zpět. Na náměstí ale pozor! Máte za sebou zhruba hodinu cesty. Připomínám, že naše štěstíčka milovaná spinkala i tři hodiny. Takže kam dál? Na zimák? Nebo k Lorci? Klid! Určitě stihnete obojí. A zítra? Kam zítra?
Zkrátka projezdil jsem Horu a blízké okolí. Pak se naučil i číst za chůze. Když přišli dlouhé zimní noci, našel jsem si cesty pod pouličními lampami, které svítí víc a měl vypracovanou techniku jízdy se zpomalením v nejosvětlenějších úsecích až na samotnou hranici probuzení. Ale to zase strašně mrzli ruce.
Tak jsem nakonec vzal za vděk jakoukoli změnou a prohlížel si cokoli. Novou výlohou, změnu v zadláždění po výkopu, blbě namalovaná parkovací místa, nebo ještě hůř, auta zaparkovaná. Hlavně, že bylo něco nového, na co se dalo koukat.
Tehdy mě napadlo, že je spousta nástěnek, vývěsek, nebo výloh, které nikdo nevyužívá a nezměnili se fakticky léta. I když by nic nepropagovali, neměli co říct, nebo prostě byli jen blbé, kočárující osoby měli alespoň pohledovou změnu.
A když se osazenstvo kočárku prostřídalo a ten první nájemník vozidla dupal vedle, zjistil jsem, že i on trpí syndromem již viděného. Místo kočička říkal Mňau, ale cestou podél kočárku z něj v rozčilení létali celé věty. Tady už šli. To už viděli. Tam stejné to je.
Tehdy jsem dostal nápad. Nasquatuju se do nějaké vitríny a sem tam, tam sem, nebo tak nějak tam, vyvěsím nějakou změnu. Pohádku, obrázek, něco. Jenže pak přišli jiné starosti a nápad zůstal někde hluboko v šuplíku.
Už je to spoustu let. Otevřel jsem jeden ze šuplíků, a na jeho dně jsem našel tenhle nápad. Tak uvidíme, jestli se v kočárování za ta léta něco změnilo, jestli ještě jsou lidé velcí i malý kteří trpí syndromem již viděného, a jestli jim tohle místo při cestě Kutnou Horou přijde vhod.
